Minulý týden mi vážně onemocněla babička. Ve věku devadesáti let už je v podstatě vážná i rýma, ale babičce selhaly ledviny a skončila na JIPce. Takže opravdu vážné. Celý týden jsem vnímala v jakémsi zrychleném oparu mezi vlastním strachem, co bude a uplakanými telefonáty dědečka, který s ní je už 70 let sžitý a telefonáty mé maminky, která do telefonu polykala slzy, nicméně z hlasu se dalo vyčíst vše.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jakými prkotinami se tu zaobíráme. Všechny doposud vážné starosti jako rýma mé dcery, či moje celulitida nebo nedostatek oblečení se scvrkly do malého nic a zmizely. Nevím, co si mám přát. Přeju si, aby babička žila napořád, přeju si, aby čiperně běhala, abych za ní občas mohla přijet a ukázala jí dcerku. Na druhou stranu, nechci, aby trpěla a zbytečně existovala jen proto, že ji nechceme nechat odejít.
Za mlada učila děti v mateřské školce a dodnes je zbožňuje. Pamatuju se, jak jsem se k ní vždycky těšila. Donekonečna mi kreslila pejsky, koníčky a cokoliv, na co jsem si vzpomněla, donekonečna mi zpívala vyprávěla pohádky, básničky, dějiny, vyvářela nejrůznější dobroty a učila péct perníčky na vánoce. Pak jsem odjela z Frenštátu do Brna za prací a svobodou. Nejprve jsem zpátky domů dojížděla každý víkend, potom jednou měsíčně a najednou jsem zjistila, že jsem tam nebyla víc než rok a půl. Občas tam zavolám, občas přijede mamka podívat se na nás a užít si velkoměsta.
A minulý víkend jsem babičku, vždy čipernou i když o berlích viděla na jipce na té obrovské posteli, napojenou na hadičky, se všemi těmi pípajícími přístroji... A situace se otočila, ona byla malé miminko chovající plyšového hrocha a cucající čaj brčkem. Nikdy nezapomenu na ty důvěřivé oči, když jsem jí dávala napít. Připomnělo mi to Evičku, když sosala z láhve. Došlo mi, že kruh se pomaličku uzavírá, dítě roste, sílí, nepotřebuje najednou rodiče, pak má své děti a starosti a nakonec se opět stává dítětem. Ne, nepohřbívám babičku předčasně, jen si uvědomuji, že jestli patálie s ledvinami skončí dobře a babička bude doma, bude dojíždět na dialýzu a fungovat jako před tím. Čas však nezastavím a ten okamžik přijde. Rozum to chápe, srdce se bouří. Nevím, co si přát. Snad jen to, aby tu s náma byla ještě dlouho, abych jí mohla ukázat Evičku, aby jí mohla po babičkovsku šoupnout nějakou tu sladkost a vyprávět jí pohádku. Nechci se ale koukat na její utrpení a zápas o dech. Babička je sice na pohled křehká bytůstka, ovšem veliká bojovnice, takže zatím se nevzdává a chce žít. A to je důležité.
Babičko, ještě jednu věc jsem si díky tobě uvědomila. A to, že mám skvělého muže, o nějž se dá opřít. Beze slova překopal všechny své plány a odvezl mně za tebou, zařídil hlídání a lil do mně panáky balntýnky, když jsem strachy nemohla ani dýchat.
Takže drž se, posílám ti spoustu lásky a síly a pokud o to ještě stojíš, bojuj. Máme tě rádi.
