slzičky ve školce

Evička se ráno vzbudila a ptá se, jestli šupajdíme do školky. Supr, říkala jsem si, neboť už od soboty vyhrožuje, že tam nepůjde. Asi už prokoukla, že se z lákadla plného dětí a hraček stává povinnost. Takže dneska mi visela kolem krku a plakala, že tam nejde. Snažila jsem jí nalákat na supr hračky a děti a zábavu, ale plakala pořád. Podařilo se mi ji odtrhnout z krku a předat paní učitelce, která ji lákala mezi děti. Chvilku seděla a koukala, jak si malují, ale vzápětí jsem až do šatny slyšela ten řev. Zápasila jsem s mateřskou touhou vlítnout tam a vzít si ji domů, takže jsem koukala přes sklo, aby mě neviděla a tiše polykala slzy. Jedna sympatická maminka mě utěšovala, že se to srovná, že už to taky mají za sebou, ale city jsou zákeřná věc... Nakonec mě paní řiditelka, co učí vedle ve třídě, skoro vyhodila, že to bude pro Evu lepší. Měla jsem v plánu se nechat vyfotit na šalinkartu, takže jsem se ubránila nutkání propuknout v trolejbuse v pláč, abych si nerozmazala řasenku. No, fotka vyšla o něco míň hnusná, než jsou fotky na občance, ale snaha byla a řasenka zůstala nerozmazaná. Po půl hodině jsem přece jen do školky zavolala, prý ještě fňuká, ale koblížek, co byl ke svačině statečně snědla... Se sevřeným žaludkem jsem bloudila po obchodech vybírat narozeninový dárek pro Evičku a chtělo se mi brečet, i když jsem si stokrát říkala, že je to pro její dobro a že se musí s některými věcmi prostě poprat sama. Achjo, maminko, už tě chápu, proč jsi měla slzy na krajíčku, když jsem po víkendu odjížděla natěšená zpět do velkoměsta. A to mi bylo 20!!! Já před sebou viděla svobodu, večírky, pivo, víno, tanec a ty svoji malou holčičku odcházet z bezpečné náruče. Uffff a to jako bude stejný cit až do smrti? Bože, to nemůžu přežít. Večer jdu na aerobik trochu se vybít a pak si dám s Radkem panáka, konečně bude mít sparinga, protože s ním nechcu moc tu jeho slivovici pít. Ale dneska si to zasloužím. No abych se vrátila k tomu dárku, nakonec jsem sehnala, co jsem chtěla a ještě něco navíc. Evička dostane chodícího pejska, co štěká (je to bígl) a kuchyňku tefal. I tu šalinkartu jsem zvládla vyřídit a odtáhnout dary domů a nakoupit a včas vyzvednout své nebohé dítě. To ubožátko mě čekalo rozesmáté a pobryndané od jídla, takže tak zle asi nebylo. Skočila mi kolem krku a říkala, že to je supr, že jsem přišla a nezapomněla na ni. Nicméně zítra chce jít taky, ale prý tam bude plakat. No to se ze mně asi stane ranní alkoholik nebo co. Vlastně ne, příští týden jde jen 3x a potom už jí bude vodit tatínek, no snad přes ty slzy trefí do práce :-)